DT BISKUPICE

Ráno, když slunce vysvitne

a vlnky říčky Rokytné se rozezvučí u splavu,

při znělce ranní rozcvičky

pak v rytmu svižné písničky

cvičíme u „hlavního stanu“.

Hned znějí dětské hlásky,

hned zvoní jejich smích,

chodíme s dětmi na procházky

a učíme se vyznat v nich.

Štěstí a radost rozdávají,

ty malé dětské tvářičky,

a večer co večer ulehají

s krásnými sny pod víčky.

Jsou hravá a skotačivá,

někdy i neposlušná kůzlátka.

Jejich dětství je pro dospělé nedostižné

třpytí se v dáli jak proužek pozlátka.

Je mnoho krásných míst

kam rádi zavítáme,

ale jen jedno nejkrásnější z nich

si navždy v srdci uchováme.

Jak malý je ten kousek země

na břehu řeky Rokytné.

Vzpomínky, štěstí rozechvívá ve mně

jak plující mráčky na obloze blankytné.

Nikde snad není tolik krásy

než tam, kde láska nechybí,

žijeme tu šťastně, bez nadsázky,

jen slepec to kouzlo nevidí.

A bohatý je každý,

kdo lásku a radost rozdává,

a proto se všichni mějme rádi,

uprostřed našeho tábora.

Snad každý tu zná ta prostá jména

jež zůstala léty nedotčena,

kývá nám Sokolí skála a mlýn Votavův,

louky a cestičky, v dáli i mlýn Kašparův.

Svědomím tábora však se stala

ta naše skalka Malá.

Vše co za léta nastřádala

ve svém nitru uchovala.

Chraňme ten kousek krásné země,

kout prvních lásek a pohádkových příběhů,

s úctou a láskou dotýkejme se jemně,

všeho, co život nám píše za běhu. 

Komentáře

Přispívat do diskuze mohou jen přihlášení uživatelé.

V diskuzi není zatím žádný příspěvek